Zážitky ze hry

Jest pozván, bych svojí přítomností uctil památku zesnulých mých spolupracovníků, nejevilo se mi nic povinností vznešenější a důležitější, i jal jsem se na cestu připravovati a veliké byly moje přípravy. Nejdůležitější přípravou mojí jevilo se mi vzíti sobě se sebou mé přikrývky a jednu plechovou nádobu uzavřenou kol v sladkém nálevu naložených mandarinek, i vzal jsem je a dobře sobě do batohu uložil.Na místě předem osobami nade vší pochybnost dobře o celé věci informovanými, byv těmito i ku této příležitosti nejvýše nás hodné a čestné pozván, jal jsem se příchodu mých dalších spolupracovníků, kterýžto jsem najisto očekával, vyčkati, neb mi ještě do stanovené hodiny mnoha minut zbývalo. I nečekal jsem dlouho a brzy se tito lidé, kteří se mými přáteli a druhy v tomto nočním dobrodružství v brzku státi měli, na místo stejné ráčili dostaviti. I shledal jsem, že nijaký z nich nebyl sobě vzal mandarinky v nálevu, a počal jsem tušit budoucnost tvarů podivných. Ač bylo mi tvrzeno, že toto mí blízcí spolupracovníci z ústavu pohřebního jsou, přec nepoznával jsem z nich takřka nikoho a už to mi mělo býti divno, jakož i skutečnost, že zaměstnancem krematoria jakživ jsem nebyl a býti nikdy jsem netoužil. Kdybych v tu chvíli závoj věcí nejasných prohlédnouti mohl, mnoho událostí budoucích bylo by se mohlo státi docela jinak a nebyl by celý tento příběh tolik složitý.
­    Obdržev urnu na lidský popel, však zhola prázdnou, beze stopy po nějakém kousku člověčích zbytků, byl jsem zchudlým bezdomovým převozníkem za mrzký peníz převezen i se svými druhy na konec světa do říše, kde se prochází nestvůry a kde každý krok, jako i doušek alkoholu posledním v životě člověka býti může. Převozník, člověk to laskavý srdcem a štědrý rukama, jak se ukázalo, když jsa požádán, by svému spolutulákovi cigaretovým nedopalkem vypomoci ráčil, byl jím pohnut v soucit do té míry, že mu tento celek nabídl, aniž z něj předem ukousl porci tabáku pro lačný žaludek, i když tuto pochoutku předem svým mladistvým vzhledem z postarší dámy vymámil jsa od ní přesvědčován, by způsobů tuláckých vzhledem ku svému mládí zanechati ráčil a činnosti poctivé věnovati se začal, nám příběh dávný o slibu, kletbě, jakož i smrti a věčném trestu vyprávěti začal. Jsa to příběh zajímavosti nesmírné, počal jsem se sílícím časem večerním ve vagónu klímati, i rychle mi cesta do země Adamské, kde noha lidského jedince nevkročila, by její majitel nebyl zpustlostí toho místa hluboko v tělo, či aspoň duši zasažen, utekla.
­    Zvědivše úkol svůj, kterýžto ve shromažďování a pochovávání, jakož i v zachraňování stejně mrtvých spočívati měl, jal jsem se se svými přáteli duchy hledati a popel jejich do urny své schraňovati.
­    Hned v pořadí třetí případ byl pro naši výpravu vskutku zvláštním, jelikož jakýsi duch jevivší se jako by zemříti musel na skládce, jsa omotán pruhem z látky jistojistě umělé, dal nám ku vyřešení zapeklitou zprávu. Však při napjatí veškerého umu našeho, kterýmžto moudrost naše oplývala, šifru tu jsme vyřešili v pravdě během necelých pěti minut, jen co bys hrnek čaje ve spěchu vypíti stačil.
­    I vydali jsme se dále a náš pochod byl slavný. Však družina, jež neoplývala takovou moudrostí ducha, jako slavné spojenectví naše, jala se ve své zlosti za námi křičet a jeden z jejich řad proklel naši výpravu a vyřkl mocnou sudbu, že nikdy nezvládneme dokončiti výpravu jako první a oni že nás předběhnouti musí. Já jsem však na ta slova ničeho nedbal, jelikož naší družině šlo více o zdar výpravy než o mrzké vítězství a také mí druhové nebyli nikterak znepokojeni a já jsem mu v odpověď zvolal: „Slyš Cájo, synu Petrův, Cajzle mezi štatlařama! Nechť jsi za ta slova do konce svých dní nazýván jen mrzkým červem. Od této chvíle bude tvé jméno známo jako Lzjah – ten, který nepřeje a Libed – ten, který není chytrý. A tvoji výpravu stihne krutá sudba, jelikož ač má družina nedostihne cíle jako první ze všech, její zdar se uskuteční slavněji a v čase kratším, než těžce získaný konec výpravy vaší, jelikož jste vyšli časněji!“ A tak se stalo, že Cája, řečený nyní Lzjah, doplatil na svá slova a jeho kletba jej stíhala krutě a nemohl jí nikterak uniknout.
­    I vyšli jsme znova na pochod a cesta naše kol podniků nízkých opojení naše kroky zavedla. Tu se proti nám pozvedl duch těch míst a útokem vzal naše mysli chtěje nás do jednoho z těch pajzlů zatáhnouti a výpravu naši velikou důležitostí i naléhavostí v mžiku tak zmařiti. My však jsme alkoholovému opojení lehce odolali, neb naše odvaha byla veliká a touha po těch místech pramalá.
­    V těch místech jsem se svými druhy potkal dvojici mužů zpustlého zevnějšku, kteří svým hlasitým a vyzývavým chováním nebezpečnými se zdáli být, i byl jsem všecek hotov jejich útoku směle a hrdě se postaviti, i přidati popel jejich do urny, třeba-li by toho bylo. V brzku se však ukázati mělo, že tito mužové zájmu o nás nejevě dosti vlastních potíží s udržením těl svých na nohou mají, i nikterak nám překážeti nehodlali, tak jsme hrdě projíti dále spěchali a ku veliké slávě by naše odvaha byla kdyby té drobné hrubky ve jméně básníka bílovického nebylo.
­    Po značných útrapách cesty naší dospěli jsme na vrchol kopce, kdežto se nebe této strašlivé země otevřelo a veliké provazce deště pršeti na nás začali. Když jsem se byl ujistil, že déšť je z vodě podobné látky a nebezpečí rozpuštění není jest pravděpodobno, i jal jsem se s družinou mojí místo skonu dávného učitele zevrubně prohledávati. I přišli jsme na skutečnost, že proslov necelý v oněch zdech se dochoval a myslíce, že na rychlosti našich nohou při přenášení schránky mrtvých záleží náš úspěch, vybrali jsme muže rychlých nohou, bystrých smyslů a svěžího ducha, by tento závod s časem pro zdar naší výpravy podstoupil. I běžel čtyřikráte tam a zase zpět a běh jeho byl rychlejší než vítr, i než křídla sokola, že nikdo v té zemi ještě nikdy takto neběžel, i vydobyl si tím během velikou slávu a bude se o něm ještě dlouho vyprávět v písních. Jak ukázalo se v čase pozdějším, běh tento nikterak nezbytným nebyl, ale družině naší velikou slávu získal, ­i jali jsme se ubírati dále.
­    Však kletba Cáji Lzjaha stihla mne v tu chvíli nepřipravené a při úkolu dalším jsme zbloudili v léčkách našich myslí a jsa zmožen dlouhým rozvažováním, vyhledal jsem radu v slovech Radima Velikého. Třikráte jsem jej žádal o radu a třikráte mi odpověděl. Potřetí se konečně sudba zlomila a mé oči prohlédli úkol, jako i oči mé družiny. Tak bylo zlomeno mocné prokletí, sudba Cáji Lzjaha a naše kroky byly opět volné. Přes to kletba napáchala nedozírné škody, jelikož nás Cája se svojí družinou daleko předešel a nebylo pro nás možno jej nijak dostihnout. Tak se vyplnila jeho slova, že zdar našich kroků leží za zdarem jeho výpravy.
­    Za nedlouho jsme se však měli opět potkati. Na místě naší cesty, kde stoupala vzhůru, bylo nám mocnou silou zabráněno postupovati dále až do stanoveného času. A tam se družina Cáji Lzjaha potkala s mými druhy. To byl další zásah mocné sudby, jelikož čas naší družiny měl býti daleko za časem určeným Cájovi. Však nedošlo na mocná slova, jelikož nikdo z nás nechtěl probouzet sudbu nepřátelstvím a tak ji na sebe přivolávat, ba co víc, ani nepanovalo mnoho nenávisti k síle, jež nás zadržovala, mezi mojí družinou, jelikož byla dlouhým putováním cele zmožena, i jali jsme se jísti. Však nebyl jsem rozdělal své mandarinky, ježto jsem s je chtěl nechat na později.
­    Nastav konečně čas družiny mojí, i brali jsme se po cestě a na kouzelníka mocného slovem i činy jsme připadli. I chtěli jsme se brániti, on však několika slovy nás tak ochromil, že nikteraký z mých udatných druhů ni já jsme mu ujmu způsobit nedokázali. I mluvil k nám a jeho řeč byla strašná i veliká a přece říkal věci podivné, my jsme věděli, že mluví pravdu, jako by nám teprve teď z očí temný závoj serval a my prohlédli. A promluvil k nám v té hodině, že jsme mrtvi a zatraceni pro své skutky a to pokání zde že činíme kvůli sobě samým. Pak nám ráčil nabídnouti, že nás ke Smrti pošle, bychom se jí samé zodpovídali a popel lidských obětí jí donesli. Jen hrát jsme s ním museli a veliký to byl zápas. Ten souboj trval po mnoho chvil, však nakonec naše srdce zvítězila a on svými mocnými kouzly za velikého čarování pravdivou cestu na urně naší nám ukázav ze své moci nás propustil.
­    I vystoupili jsme na vrchol vysoké hory, jaké tu zemi divochů, věčné tmy a pradávných zel ohraničují, a tam jsme veliký hřbitov našli, který jistojistě postaven tu byl pro ty, kdož po výstupu ihned ku smrti padnou vysílením. My však, jsouce již mrtvi, nic jsme na to nedbali a směle jsme se ku Smrti postavili.
­    Rozhodnuvše se pro pohřbení urny v zem adamskou, byli jsme od svého posmrtného bloudění v nebe osvobozeni, čehož jsme litovali velmi, že nikdo nedošel v peklo a tím že my jsme toto propadnutí do jam ohnivých viděti nemohli. I smilovala se nad námi Anna z rodu Velikých, která střežila hranice říší podsvětí a otevřela na okamžik jámu pekelnou, bychom pohlédnout v ni mohli.
­    Tak nás čekala poslední cesta naší družiny do nebe, kde konečně jsem sobě své mandarinky otevřel a řádně si na nich pochutnav, zvěděl jsem příběhy jiných a nebylo mezi námi v nebi více nepřátelství.

S rozbřeskem ranního svitu jsem prchl ze záhrobní Země mrtvých, zvané Adamov a vrátil se domů, načež jsem jim celý příběh svojí družiny vypověděl, i litovali všichni, že se výpravy této nezúčastnili a jejich lítost jest veliká a marná.

Tak napsal Jirka, syn velikého domu Kaňů, který se vrátil z Adamova.