14.7.
Nastoupili jsme do o 20 minut zpožděného Night expresu. A šli jsme spát. Probrali jsme se v Praze, trochu přeházeli složení kupé a šli jsme spát. Další probuzení nás čekalo až těsně před Děčínem, kde jsme přesedli na druhý vlak a šli jsme spát. Po příjezdu jsme chtěli jít spát, ale Marcel nás nenechal a urychleně nás převezl Oplem na faru v Srbské, kde jsme teprve šli spát. Pak následovala mše a oběd, po kterém jsme šli spát. Z dlouhé chvíle jsme pak zkoumali okolí a mě s bratrem nesežral býk. Nakonec jsme se rozhoupali, koupili si zmrzlinu a vylezli na skálu, kde jsme neusnuli! Vrátili se do fary a po příchodu Vojťáka šli spát. Po opravě místního počítače, večeři a vysázení pár písní v techu jsme šli spát už definitivně.
15.7.
První facha se skládala ze zametání mechu hnedka za farou, z nedostatku jiných nástrojů přišlo ke slovu i březové koště a půlený smeták. Aleš nás naštěstí rychle vysvobodil a odvezl do Kerhartic, kde jsme se zdokonalovali v činnosti školených škrabačů či škrabek rozpoznáváním nových druhů pochcánky. Šťastnější jedinci byli občas přivzati k podlahovému manažerství kostela, ale nakonec se znova vrátili k úmorné dřině na pochcánkových plantážích. Pracovní morálku i tempo vysoce povzbuzovalo očekávání brzkého příjezdu oběda. Myšlenka sice přišla ve dvanáct, ale samotný oběd až ve dvě a to s Blaženou a se dvěma Blamuži, kteří nerozpoznají lopatu a proto raději nevzali ani šufánek. Zpožděný oběd však své načasování vyvážil kvalitou i množstvím. Až na Aleše, zděšeného tempem Kerberského stravování (zvláště Kuby), jsme se dobře najedli. Vše co platí o obědu, platí i o zákusku. Polední klid, končící o půl čtvrté, byl zpestřen hřměním varhan, při kterém někteří i usnuli. Zbytek silnice nám už nekladl větší odpor, zvláště po posilnění kouskem mrože (cože?) a krabicí od tiskárny/kopírky/BT*. Ta sice občas vypustila náklad dnem, ale zvládla pracovat stejně dlouho jako my. Lipové ratolesti a jiný karfiól jsme v ní odnášeli za kostel.
U večeře jsme z malé misky pomazánky udělali přechodem přes lavór malou misku pomazánky. Večer se už pak jen pilo víno, rokovalo i s Marcelem, psala důležitá korespondence a šlo se spát.
16.7.
Bez reakce zvonil budík. Dozvonil? Pak se vše pohnulo, tedy až na Kubu, směrem ke snídani.
Celou místnost z přízemí jsme přestěhovali do prvního patra a to včetně svatého Kryštofa v barokním rámu, chráněho státem.
Pak někteří datlovali 91.čce zpěvník a ostatní škrábali mech za kostelem. Po znovu vynikajícím společném obědě, zpestřeném hudbou a humorem na Kubův a Blaženin účet, jsme přestěhovali sádroš do budoucí autobusové zastávky Srbská Kamenice fara 1.patro.
Pak jsme v Jetřichovicích prováděli dearachnaci (odpavoučnění), desertifikaci (zapouštnění) a adebilizaci (čištění soklu od debilu). Pak jsme ještě s Alešem orýpali jednu sochu (dynamické baroko), abychom zjistili původní nátěr (leštěná křída). Odjezd, i když Pepa vlastně nechtěl odjet, protože mu čištění vysavače bylo milejší. Po večeři se ještě pělo v horní místnosti, pak se ale už píší tyto řádky.
17.7.
Vzbudily nás výstřely a všichni sebou vyděšeně trhli, zvláště já, protože mi volal bratr Ríša. Ostatní vstávali dlouho a tak na rozhovor zbylo dost času.
Po snídani jsme naskákali do auta, a i když si Aleš nebyl jistý směrem, dorazili jsme do Mařenic- poutního místa, s poutními schody. Ano, jak očekáváte, zarostlými všemi druhy pochcánky včetně sukulentovité. Ke slovu přišly i motyky. Pak svačina při dešti, koncertu, prohlídce zvonů a podkroví. Dorazil Kuba s Marcelem a začalo vytírání, dearachnace a jiné přípravy na velkou slávu. Po sečtení jsme za dvě svačiny urazili úctyhodných 70 rohlíků. Poslední kosmetické úpravy, skládající se z opakovaného mytí podlahových krytin a rýpání se okolo líp, trvaly až do večera.
Po shlédnutí požáru U hrocha (jak hospodu nazval Jiří-varhaník) jsme zase v 6ti naskákali do auta a zopakovali nejistou cestu. Podařilo se nám, i přes nebezpečné brždění v kopci k faře, dorazit a sbalit se. Teplá večeře a srdečné rozloučení skončily náš pobyt na tomto krásném místě. Do Děčína nás zavezl Aleš a po rozžehnání s ním jsme skočili do vlaku. Tam ale teprve začalo dobrodružství! S názvem podobným Foglarovu Boji o první místo, my jsme ale bojovali o 5. Uprostřed zápasu, kdy už mač vypadal pro náš tým slibně, ČD asi pro pobavení publika změnily pravidla a Kuba s Radimem se stěhovali. Celé Kostely jsme ukončili na perónu šaliny a mírně unavení se rozešli, alespoň ti šťastnější, vyspat do svých domovů.
Zapsal: Janek
